(domestikace divokého králíka) Králík (latinsky Oryctolagus cuniculus) je jedním z nejpozději domestikovaných zvířat. Jeho původ je čistě evropský, jeho jediným předkem je evropský divoký králík, kterého neznaly staré civilizace žijící ve střední Asii (Židé, Syřané, Egypťané, Babylóňané). Neznal jej ani filozof Aristoteles. Objevili jej teprve na svých cestách Féničané, když přistáli na pobřeží dnešního Španělska. Na celém Iberském poloostrově byl ale tak hojný, že po něm pojmenovali celou tuto zemi. Problém byl v tom, že nedovedli určit co je to za zvíře a nevěděli si s tím rady. Znali jen podobné zvíře, které žilo v jejich zemi a to byl daman (ten patří mezi kopytníky), který se hebrejsky nazýval saphan. Féničané pak pojmenovali nově objevenou zemi poloostrovem králíků „i-saphan-im“. Římané pak toto jméno polatinizovali na „Hispania“ a my zase počeštili na „Španělsko“. Tak Španělé přišli ke svému jménu. Teprve řecký historik žijící v Římě okolo r. 150 před Kristem zaznamenal králíka pod názvem cuniculus. Od té doby se Španělsko nazývalo Hispania cuniculosa. V té době již Římané chovali králíky ve zvláštních ohradách, které se nazývaly leporária. Je zajímavé, že při pokusech zkřížit králíka se zajícem, se tento neexistující kříženec nazývá leporid, ač zajíc se latinsky nazývá Lagomorpha. Ve druhém stolení po Kristu, za vlády císaře Hadriána byl králík znakem Španělska a byl vyobrazen na zlatých a stříbrných mincích. V té době byl již králík konzumním zvířetem. V prvém století byli v Římě za velkou pochoutku podávanou na hostinách považovány králičí zárodky vyjmuté z březí samice nebo i čerstvě narozená mláďata. První zaznamenaný případ, kdy se stal králík zemědělským škůdcem, se
stal na přelomu letopočtu, kdy byl na ostrov Baleáry dovezen jediný
pár. Ten se za velmi krátkou dobu rozmnožil natolik, že obyvatelé po
marném boji s ním, se obrátili na císaře Augusta o pomoc. Ten neposlal
legie, ale fretky a psy. Přesto i ti bitvu prohráli. Nešťastným
obyvatelům pak císař doporučil, aby se raději z ostrova odstěhovali.
Tak dopadli o několik století později obyvatelé Porto Santo, kteří si
na ostrov vysadili roku 1418 divoké králíky. Během několika let ostrov
obyvatelstvo opustilo, protože králíci zpustošili jejich pole. Doposud jsem hovořil o divokých králících. Zmínil jsem se o prvých pokusech chovat králíka v leporáriích. Byly to větší ohrady obezděné vysokou zdí s hlubšími základy, aby se králík nemohl podhrabat. V ohradě byly vysázené keře jako ochrana před dravci. V takovýchto ohradách se chovali i zajíci, ale nemohli být chováni společně s králíky, protože docházelo k vážným rvačkám s následným úhynem. Králíci se v leporáriích nemnožili a proto se nedá hovořit o jejich domestifikaci. Nachytali se ve volné přírodě a v nich se nechali pouze dorůst do jetečné velikosti. Do střední Evropy se divocí králíci dostali asi koncem 15. století a k nám někdy koncem 16. století. Po zkušenostech z jiných zemí se chovali jen v oplocených šlechtických oborách nebo na území mezi řekami. U nás se dodnes ostrov uprostřed rybníku Bezdrev jmenuje Králičí ostrov. Tam byl pak jejich stav udržován na přijatelné výši častými lovy. Těchto lovů se účastnily i dvorní dámy, protože nehrozilo napadení raněným zvířetem a také proto, že vzhledem k jejich množství nebylo možné se netrefit. Stále ale šlo o divokého a plachého králíka. Ke skutečné domestifikaci došlo pravděpodobně na počátku středověku na území klášterů v jižní Francii. Zde se chovali na uzavřených kamenitých nádvořích, kde neměli možnost hrabat nory. I tam však byla nenarozená mláďata považována za pochoutku a to dokonce za pochoutku postní. Tam se pravděpodobně stalo, že některý mnich ponechal samici její mláďata a pokusil se o jejich odchov. Úspěch se zřejmě dostavil, když samici zavřel do nějakého kotce. Králíci se zbavili strachu a pro svou skromnost se stali oblíbenými domácími zvířaty. Z Francie se jejich chov rozšířil do Anglie a pak dále k nám. Již v polovině 16. století bylo známo několik barevných rázů a prý jejich velikost byla čtyřnásobná oproti králíkům divokým, pokud se tomu dá věřit. Je zajímavé, co se děje s králíkem při domestifikaci, tedy když se
mění z divokého na domácího. Prvé změny patří do rámce psychických
projevů. Králík ztrácí přirozenou plachost, vštěpuje si důvěru v
člověka. Nemusí se starat o potravu, ochranu svoji a svých mladých před
nepřítelem a pod.. Mozek je méně zatěžován a výsledkem je, že mozek
dnešních domácích králíků je o pětinu až čtvrtinu menší než mozek
divokých králíků při stejné velikosti. Proto také mozková část lebky
domácích králíků je kratší než část obličejová, na rozdíl od králíků
divokých, kde je tomu naopak. Rovněž šířka lebky domácích králíků je
užší než králíků divokých a váha a pevnost kostry je relativně menší
než u králíků divokých. Naopak srdce divokých králíků je asi o 40%
těžší než srdce králíků domácích. Množství zvířat ve vrhu je u obou
druhů zhruba stejné, avšak domácí králíci odchovávají svá mláďata i v
zimě, což u divokých není možné. Veliký rozdíl pak je v barvě srsti.
Divocí králíci mají nenápadné zbarvení, které se nazývá divoké, zatímco
domácí králíci jsou chováni v rozličných barvách, které odpovídají
chovatelskému zájmu chovatelů od čistě bílé po černou, jednobarevné i
strukturované. Není známo kdy přesně který barevný ráz vznikl, ale
čistě bílí a čistě černí byli první. Dokladem je Tizianův obraz z r.
1530 Madona s králíčkem. V 19. století opět převládl chov králíků na maso. Roční odchov ve
Francii se odhadoval na 100 miliónů kusů, samotná Paříž denně
spotřebovala 30 000 jatečných králíků, Londýn dokonce přes 80 000
kusů.Ve střední Evropě dochází k rozmachu chovu králíků po
prusko-francouzské válce v letech 1870 až 1871. V r. 1873 vydává
A.Meliš první českou knihu o chovu králíků a r. 1877 je v Praze založen
Spolek pro zvelebení drobného hospodářského zvířectva. Charakteristické
je toto období tím, že chovatelům nejde o maso ani kožešiny, ale snaží
se získat co největší počet plemen. Odborník králíkář Mucha nazývá
posledních 30 let 19. století obdobím králíkářské horečky, kdy se
králík stal předmětem spekulací. Králík se sice rychle rozšířil, ale na
úkor uplatňování zásad racionálního chovu, takže technická úroveň
chovatelů zaostávala. Teprve příchodem učitele z Bernartic u Tábora
Jana Václava Kálala, zakladatele a propagátora racionálního chovu
králíků nastává změna. Kálal jako první začal uplatňovat a zdůrazňovat
význam úpravy prostředí, výběru plemenného materiálu, kontroly
užitkovosti a účelové plemenitby. Ve svých spisech a přednáškách
vyzdvihuje význam chovu králíků a propaguje ho. R. 1902 zakládá první
odborný časopis Králíkář československý. Tak se jeho zásluhou dostává u
nás chov králíků na vysokou chovatelskou úroveň. Doposud není doceněn význam králíků pro obživu lidstva v období krizových stavů, jako jsou války a epidemie. Na příklad v období 2.světové války bylo vidět na všech pražských dvorcích a balkonech z bedýnek zbité kotce plné králíků. Ukázalo se, že králíka lze živit nejnemožnějšími odpadky z chudého stolu, že je skutečným všežravcem. (Já sám znám králíka, který byl krmen zbytky ze závodní jídelny, kde nechyběly ani kousky masa, králík vše sežral a bez následků dobře prospíval.) Protože však přece jen něco zeleného potřebuje, žádný kousek zeleného nepřišel na zmar. Bylo štěstí, že Praha byla plná trávníků a zahrad. I tak někde zůstala jen syrová hlína. Vlaky v sobotu a neděli byly plné lidí, kteří se vraceli z venkova s ranci nabitými trávou. Králík bylo jediné maso, které si v té době mohl člověk dovolit a to mnohdy i na venkově. Literatura: Hanzák,Volf, Dobroruka, Mucha - Světem zvířat III, 1965.Jaroslav Konrád –Nemoci králíků, 1972 Kolektiv autorů –Angorský králík, Publikace Klubu chovatelů angorských králíků 1993 |