Kde se tu vzal králík?

(domestikace divokého králíka)
Ing. Jiří Jirsa

Králík (latinsky Oryctolagus cuniculus) je jedním z nejpozději domestikovaných zvířat. Jeho původ je čistě evropský, jeho jediným předkem je evropský divoký králík, kterého neznaly staré civilizace žijící ve střední Asii (Židé, Syřané, Egypťané, Babylóňané). Neznal jej ani filozof Aristoteles. Objevili jej teprve na svých cestách Féničané, když přistáli na pobřeží dnešního Španělska. Na celém Iberském poloostrově byl ale tak hojný, že po něm pojmenovali celou tuto zemi. Problém byl v tom, že nedovedli určit co je to za zvíře a nevěděli si s tím rady. Znali jen podobné zvíře, které žilo v jejich zemi a to byl daman (ten patří mezi kopytníky), který se hebrejsky nazýval saphan. Féničané pak pojmenovali nově objevenou zemi poloostrovem králíků „i-saphan-im“. Římané pak toto jméno polatinizovali na „Hispania“ a my zase počeštili na „Španělsko“. Tak Španělé přišli ke svému jménu. Teprve řecký historik žijící v Římě okolo r. 150 před Kristem zaznamenal králíka pod názvem cuniculus. Od té doby se Španělsko nazývalo Hispania cuniculosa. V té době již Římané chovali králíky ve zvláštních ohradách, které se nazývaly leporária. Je zajímavé, že při pokusech zkřížit králíka se zajícem, se tento neexistující kříženec nazývá leporid, ač zajíc se latinsky nazývá Lagomorpha. Ve druhém stolení po Kristu, za vlády císaře Hadriána byl králík znakem Španělska a byl vyobrazen na zlatých a stříbrných mincích. V té době byl již králík konzumním zvířetem.

V prvém století byli v Římě za velkou pochoutku podávanou na hostinách považovány králičí zárodky vyjmuté z březí samice nebo i čerstvě narozená mláďata.

První zaznamenaný případ, kdy se stal králík zemědělským škůdcem, se stal na přelomu letopočtu, kdy byl na ostrov Baleáry dovezen jediný pár. Ten se za velmi krátkou dobu rozmnožil natolik, že obyvatelé po marném boji s ním, se obrátili na císaře Augusta o pomoc. Ten neposlal legie, ale fretky a psy. Přesto i ti bitvu prohráli. Nešťastným obyvatelům pak císař doporučil, aby se raději z ostrova odstěhovali. Tak dopadli o několik století později obyvatelé Porto Santo, kteří si na ostrov vysadili roku 1418 divoké králíky. Během několika let ostrov obyvatelstvo opustilo, protože králíci zpustošili jejich pole.
Králík se díky člověku dále šířil na východ, do střední Evropy a dále do Afriky a Ameriky. V r. 1859 jistý Angličan vysadil jediný pár do městského parku v přístavu Geelongu ve státě Viktoria v Austrálii. Za několik desetiletí se celý východ světadílu podobal jednomu obrovskému králičímu výběhu. Katastrofa postihla chov ovcí, které neměly dost trávy. Odhadovalo se, že v Austrálii žije na 20 miliónů králíků. Byly uvolněny obrovské finanční částky na boj s králíky. Vše bylo dobré k jeho hubení. Zkoušely se jedy, infekční choroby, bojovalo se pomocí psů, koček, fretek, hranostajů i lasiček. Mezi postiženým územím a krajem bez králíků byla vytvořen pruh země široký 500 km, ve kterém rozestavěné hlídky stříleli každého zatoulaného králíka. Jenom v roce 1903 bylo ve státě Viktoria zabito přes 13 miliónů králíků a úbytek nebylo znát. V roce 1930 bylo na mezinárodní kožešinový trh dodáno jen z Austrálie na 100 miliónů kožek.
Prvým a skutečně decimujícím bojovým prostředkem proti divokým králíkům se stala vysoce nakažlivá virová nemoc, Myxomatoza. Byla objevená v Jižní Americe r.1898 Sanarellim. V r.1952 byla uměle přenesena do Francie, když předtím výrazně zredukovala stavy králíků v Austrálii. U nás se poprvé objevila v r.1954 a od té doby je v naší přírodě divoký králík vzácným tvorem a domácí králík přežívá jen díky systematickému každoročnímu proočkovávání chovů králíků jak ve velkochovech, tak v drobných zájmových chovech.
Další vážnou virovou chorobou, decimující králíky jak v přírodě, tak v domácích chovech je králičí mor (hemoragické onemocnění RHD). Tato nemoc byla ještě v r.1972 u nás neznámá. Naštěstí zatím i proti této nemoci existuje účinná vakcinace. Říkám zatím, protože viry, a platí to i pro viry moru, mají tendenci mutovat do dalších forem, proti nimž je stávající látka neúčinná.

Doposud jsem hovořil o divokých králících. Zmínil jsem se o prvých pokusech chovat králíka v leporáriích. Byly to větší ohrady obezděné vysokou zdí s hlubšími základy, aby se králík nemohl podhrabat. V ohradě byly vysázené keře jako ochrana před dravci. V takovýchto ohradách se chovali i zajíci, ale nemohli být chováni společně s králíky, protože docházelo k vážným rvačkám s následným úhynem. Králíci se v leporáriích nemnožili a proto se nedá hovořit o jejich domestifikaci. Nachytali se ve volné přírodě a v nich se nechali pouze dorůst do jetečné velikosti.

Do střední Evropy se divocí králíci dostali asi koncem 15. století a k nám někdy koncem 16. století. Po zkušenostech z jiných zemí se chovali jen v oplocených šlechtických oborách nebo na území mezi řekami. U nás se dodnes ostrov uprostřed rybníku Bezdrev jmenuje Králičí ostrov. Tam byl pak jejich stav udržován na přijatelné výši častými lovy. Těchto lovů se účastnily i dvorní dámy, protože nehrozilo napadení raněným zvířetem a také proto, že vzhledem k jejich množství nebylo možné se netrefit. Stále ale šlo o divokého a plachého králíka. Ke skutečné domestifikaci došlo pravděpodobně na počátku středověku na území klášterů v jižní Francii. Zde se chovali na uzavřených kamenitých nádvořích, kde neměli možnost hrabat nory. I tam však byla nenarozená mláďata považována za pochoutku a to dokonce za pochoutku postní. Tam se pravděpodobně stalo, že některý mnich ponechal samici její mláďata a pokusil se o jejich odchov. Úspěch se zřejmě dostavil, když samici zavřel do nějakého kotce. Králíci se zbavili strachu a pro svou skromnost se stali oblíbenými domácími zvířaty. Z Francie se jejich chov rozšířil do Anglie a pak dále k nám. Již v polovině 16. století bylo známo několik barevných rázů a prý jejich velikost byla čtyřnásobná oproti králíkům divokým, pokud se tomu dá věřit.

Je zajímavé, co se děje s králíkem při domestifikaci, tedy když se mění z divokého na domácího. Prvé změny patří do rámce psychických projevů. Králík ztrácí přirozenou plachost, vštěpuje si důvěru v člověka. Nemusí se starat o potravu, ochranu svoji a svých mladých před nepřítelem a pod.. Mozek je méně zatěžován a výsledkem je, že mozek dnešních domácích králíků je o pětinu až čtvrtinu menší než mozek divokých králíků při stejné velikosti. Proto také mozková část lebky domácích králíků je kratší než část obličejová, na rozdíl od králíků divokých, kde je tomu naopak. Rovněž šířka lebky domácích králíků je užší než králíků divokých a váha a pevnost kostry je relativně menší než u králíků divokých. Naopak srdce divokých králíků je asi o 40% těžší než srdce králíků domácích. Množství zvířat ve vrhu je u obou druhů zhruba stejné, avšak domácí králíci odchovávají svá mláďata i v zimě, což u divokých není možné. Veliký rozdíl pak je v barvě srsti. Divocí králíci mají nenápadné zbarvení, které se nazývá divoké, zatímco domácí králíci jsou chováni v rozličných barvách, které odpovídají chovatelskému zájmu chovatelů od čistě bílé po černou, jednobarevné i strukturované. Není známo kdy přesně který barevný ráz vznikl, ale čistě bílí a čistě černí byli první. Dokladem je Tizianův obraz z r. 1530 Madona s králíčkem.
Záhy po domestifikaci se začali chovat králíci nejen pro maso, ale i pro kožešinu, která byla vysoce ceněna, zejména v 17. století. Barevný ráz „stříbrní“ byl cennější než kožky kun, vyder, hranostajů a i sobolů, ale i původní divoké zabarvení bylo velice cenné.

V 19. století opět převládl chov králíků na maso. Roční odchov ve Francii se odhadoval na 100 miliónů kusů, samotná Paříž denně spotřebovala 30 000 jatečných králíků, Londýn dokonce přes 80 000 kusů.Ve střední Evropě dochází k rozmachu chovu králíků po prusko-francouzské válce v letech 1870 až 1871. V r. 1873 vydává A.Meliš první českou knihu o chovu králíků a r. 1877 je v Praze založen Spolek pro zvelebení drobného hospodářského zvířectva. Charakteristické je toto období tím, že chovatelům nejde o maso ani kožešiny, ale snaží se získat co největší počet plemen. Odborník králíkář Mucha nazývá posledních 30 let 19. století obdobím králíkářské horečky, kdy se králík stal předmětem spekulací. Králík se sice rychle rozšířil, ale na úkor uplatňování zásad racionálního chovu, takže technická úroveň chovatelů zaostávala. Teprve příchodem učitele z Bernartic u Tábora Jana Václava Kálala, zakladatele a propagátora racionálního chovu králíků nastává změna. Kálal jako první začal uplatňovat a zdůrazňovat význam úpravy prostředí, výběru plemenného materiálu, kontroly užitkovosti a účelové plemenitby. Ve svých spisech a přednáškách vyzdvihuje význam chovu králíků a propaguje ho. R. 1902 zakládá první odborný časopis Králíkář československý. Tak se jeho zásluhou dostává u nás chov králíků na vysokou chovatelskou úroveň.
V r.1933 bylo v Československu založeno Celostátní sdružení chovatelů angorských králíků. Prvním předsedou byl Sergej Kalinin z Čelákovic. Do propagace se zapojil i Václav Kálal, který napsal první knížku, nazvanou Angorský králík.

Doposud není doceněn význam králíků pro obživu lidstva v období krizových stavů, jako jsou války a epidemie. Na příklad v období 2.světové války bylo vidět na všech pražských dvorcích a balkonech z bedýnek zbité kotce plné králíků. Ukázalo se, že králíka lze živit nejnemožnějšími odpadky z chudého stolu, že je skutečným všežravcem. (Já sám znám králíka, který byl krmen zbytky ze závodní jídelny, kde nechyběly ani kousky masa, králík vše sežral a bez následků dobře prospíval.) Protože však přece jen něco zeleného potřebuje, žádný kousek zeleného nepřišel na zmar. Bylo štěstí, že Praha byla plná trávníků a zahrad. I tak někde zůstala jen syrová hlína. Vlaky v sobotu a neděli byly plné lidí, kteří se vraceli z venkova s ranci nabitými trávou. Králík bylo jediné maso, které si v té době mohl člověk dovolit a to mnohdy i na venkově.

Literatura: Hanzák,Volf, Dobroruka, Mucha - Světem zvířat III, 1965.
Jaroslav Konrád –Nemoci králíků, 1972
Kolektiv autorů –Angorský králík, Publikace Klubu chovatelů angorských králíků 1993


Comments